Čas od času se asi každému stane, že narazí na nějakou věc, která leží desetiletí někde ve skříni, na půdě nebo v garáži. Ve většině případů se jedná o zcela bezvýznamný nález, který si nezaslouží jedinou zmínku nebo zamyšlení, a taková věc končí v nejbližším odpadkovém koši. Přeci jenom, kdo by uchovával zapomenutou zrezivělou pastičku na myši, starý klíč k již neexistující truhle po dědečkovi, která zahřála naše předky v kamnech během krutých zimních večerů při draní peří, nebo denní tisk již několikrát použitý rozličnou němou tváří k nejrůznějším účelům, ať již uteplívce svého příbytku ve zdi, náhražce stravy v době nouze nebo jednoduše jako útulného záchodku. Takových drobností, ale i větších kusů čehosi, lze nelézt habaděj.

Setkáváme se ale i s nálezy, kdy máme, anebo si myslíme, že bychom měli mít, pocit určité nostalgie. Přec, koho při nálezu několika ošoupaných mincí z 19. století s vyobrazením Franze Ferdinanda d’Este nenapadne známé zvolání „Milospane, milospane! Tak nám zabili Ferdinanda!“ z ještě známějšího Haškova humoristického románu? Pro někoho má určitou cenu knoflík z uniformy vojáka první světové války, pro jiného zase nález ručně psané kuchařky ze sedmdesátých let minulého století, starého krystalového rádia, ručně vyřezané hračky nebo vlastní malířská prvotina, tedy olejomalba z batolecího věku, na v té době drahých zánovních maminčiných bílých šatech.

Naskýtá se otázka, co s nalezeným předmětem dělat? Někdy může být vhodným prvkem interiéru nebo exteriéru našeho obydlí, chaty, automobilu. Můžeme jej darovat, směnit nebo prodat. Díky moderním technologiím a množstvím nejrůznějších zájmových skupin, takový Facebook je zářným příkladem, a bazarů, máme k dispozici takřka nepřeberné možnosti, jak dotyčný předmět využít nebo poslat do dalšího oběhu. Samozřejmě vždy může skončit ve sběrně druhotných surovin, tříděném odpadu či prosté popelnici. Máme-li k dispozici krb, využijeme energii uloženou ve hmotě za účelem výhřevu.

Já osobně mám staré věci rád. Je na nich vidět, co krásného dokázali naši předci vyrobit, a zároveň, jak se technologie a pohled za těch několik desetiletí či staletí změnily. O to více si vážím moderní doby a práce lidí, kteří dokázali naši civilizaci i s jejími problémy dostat tam, kde jsme. Popravdě, neměnil bych. Nikterak mne neláká představa řešení bolesti chrupu kovářem nebo naraženého kolene – pro změnu kovářem.

Na nějaký dobře uložený a následně zapomenutý poklad nemusíme narazit sami. Podobnou službu a následnou radost nám může udělat i někdo jiný. Přeci jenom, pokud vyklízíme nebo urovnáváme budoucí naleziště, učiněný objev nás většinou odvede od započaté práce.

A právě takový příklad se přihodil mně. Při jednom pracovním víkendovém pobytu u rodičů se otevřely dveře a můj zrak zůstal zaražen na objektu v rukou mého otce.

„Víš co to je?“, zněla otázka z poza dveří. Samozřejmě znalý problematiky říkám „černé polobotky s lakovanou hlazenou usní, derby šněrováním a longwing brogue ornamenty.“ „Našel jsem je v garáži ve skříni, byly by ti?“ S úsměvem ve tváři a pohledem upřeným na přinesený skvost získávám další informace o tom, že je nikdy nikdo na noze neměl, ale kůže je za to roky ztvrdlá jako beton. „Tak je zkus…“ To jsem ale odmítl s tím, že musí chvíli temperovat, aby při zkoušení nepraskla kůže nebo lak. Přeci jenom na patent leather shoes se musí s citem.

Při pozdějším zkoumání jsem kromě absolutně netknuté impregnované kožené podešve zjistil pro mě nevídanou zvláštnost. Tou je dřevěná výztuha, na kterou je podešev připevněna. Tato konstrukce je logická. Nártní část je vyrobena z velice silného a nepoddajného kusu kůže, na který je nanesena vrstva laku. Tvrdá podrážka působí tedy jako ochrana, díky které je zabráněno deformaci nártní usně a tedy popraskání laku. Pokud to porovnám s lakovanými polobotkami Marks&Spencer řady Sartorial, které vlastním, je to velký rozdíl. M&S jsou taktéž celokožené, kromě podpatku a části patníku, ale nártní část je vyrobena z tenké usně podšité vyšší měkkou podšívkou a podešev je sice silná, nicméně poddajná. Konstrukce je moderní rámová.

Ale abych se vrátil k nálezu. Jedná se o klasický styl formální polobotky, který snad nikdy nevyjde z módy. Na dnešní dobu je jediným atypickým prvkem vyšší cca 3cm dominantní podpatek. Špička boty je kulatá a není nikterak zvětšena oproti reliéfu chodidla. Jak jsem již uvedl, typ šněrování je derby. To je opět změna oproti M&S, kde je použit typ derby. Formálnosti rozhodně neubírá jemné orámování vyraženým vzorem brogue.

Už při držení v ruce je bota lehká, velice pevná a i přes koženou podešev není určena k dovádění na tanečním parketu, kde je potřeba ohebnější a hbitější konstrukce. Zmíněné parametry tuto obuv předurčují pouze jako interiérovou.

První dojem při zkoušce je, jako kdybych měl na chodidle přibité prkno. Nějaké túry po městě tedy nepřichází v úvahu. Po několika minutách se ale z prkna stávají lyžáky velikosti běžných polobotek. Lyžáky mají alespoň vnitřní botičku z termoplastu. Ta zde logicky chybí.

I přes vše výše popsané se jedná o kvalitní ruční práci ze závodu Snaha, konkrétně Karlovy Vary. V době výroby a prodeje byla cena stanovena na 290 Kčs.
Na podšívce je dokonce vyražené jakési sériové číslo páru.
Jak je vidět, jednalo se o model, který byl určen do prodeje spíše jako luxusnější zboží.

Prvotní ohledání nalezeného páru je tedy dokončeno. Nyní přichází na řadu jeho oživení. K tomu lze použít množství dnes dostupných prostředků.

Jak je vidět na obrázku, zadní díl – derba boty je po letech lehce zašlý. To je také jediná část, která není nalakována. Náprava takového stavu je jednoduchou, ale zdlouhavou procedurou. Pro ochranu hlazené usně používám snad nejklasičtější krém, a tím je Kiwi Shoe Polish. Samozřejmě v příslušné barvě. Za cca 25 Kč (někde prodávají za 50 Kč a více, ale to je přemrštěná cena) dostaneme 50 ml kvalitního pevného krému. Ten obsahuje esence přírodních olejů a vosk. Při správném použití dochází k rozpouštění předchozí vrstvy krému a vmasírování nové. Vzhledem k již zmíněnému obsahu různých olejů nesmí být krém použit přímo na lakovaný povrch bot. V takovém případě by mohlo dojít, a pravděpodobně by i došlo, k porušení naneseného laku.

Jak správně krémovat obuv je věda sama o sobě. Já používám osvědčený způsob, kde na bavlněný hadřík omotaný kolem ukazováku a prostředníku nanáším malé množství krému a to malými krouživými pohyby vmasírovávám do usně. Čas od času lehce hadříkem „ťuknu“ do vody nalité do víčka krabičky krému a opět krouživými pohyby useň s krémem leštím. Výsledkem je krásně hladký a lesklý povrch. Krému se ale nesmí nanášet příliš mnoho, protože by taková vrstva mechanickou prací/ohybem popraskala. Pokud se to stane, nechá se useň překrémovat znovu. Jak jsem již napsal, oleje Kiwi krému pomohou přirozeně odstranit předchozí nechtěnou vrstvu, která není vpravena do kůže. Proces krémování páru bot tímto způsobem trvá několik hodin. Dokončení krémování provádím kouskem vaty opět lehce namáčeným do vody. Tímto způsobem lze i u hlazené usně docílit přibližného efektu lakovaných bot.

Na lakovanou useň si ale musíme dát veliký pozor. Kromě hrozby narušení povrchu různými oleji obsaženými v krémech nesmí být vystavena ani vlhkost. Ano, je to s podivem, ale výslovně nesmí. Dále si musíme dát v zimě pozor na příliš nízké teploty (cca -10 °C) a samozřejmě posypovou sůl. Lakovaná obuv je obuví určenou pro interiéry a tak se k ní musíme i chovat. Při údržbě neopomíjíme koženou podešev, která nošením mechanicky trpí. Jak pro hlazenou useň používám Kiwi krém, pro lakovanou useň a koženou podešev existují specializované přípravky. V případě lakované usně používám Collonil classic Lack Polish v černé barvě. Oproti krémům je aplikace jednodušší. Lahvička obsahuje houbičku, s pomocí které se přípravek nanáší na useň. Po zaschnutí botu vyleštíme jemným hadříkem nebo vatou – nepoužíváme „naťapávání“ kapiček vody jako v případě krému. Podrážku ošetřuji přípravkem Collonil classic Sohlen tonic. Ten stačí nanést a nechat zaschnout. U nošené obuvi několikrát opakujeme.

Do kožené obuvi by se měli po sundání z nohy vkládat napínáky. Ty bývají vyrobeny z cedrového dřeva a poznáme je podle nezaměnitelné vůně. To také propůjčují obuvi. Primárním účelem ale je, aby byla useň vypnutá a nekrabatěla se a zároveň odvádí z usně vlhkost získanou nošením. Některé zdroje uvádí, že celodenní nošení by měla obuv rozdýchávat cca 24 hodin. Nevím, zda je tomu opravdu tak, ale díky napínákům ji můžeme tento proces ulehčit.

V případě lakované usně musíme být ale s napínáky k botě ohleduplní. Použitý napínák nesmí useň vypínat, ale slouží především proti deformování boty. Lehce se může stát, že pnutí působí na lak a ten popraská. Raději tedy do „lakýrek“ namuchláme savé noviny.

Tak to byl poklad z garáže, který mi rozzářil očička jako pětiletému dítěti, které dostane svoji první žvejku… V mém případě žvejku č. 2.